Ukázka z knihy, která u nás dosud nevyšla a zřejmě ani nevyjde?

Spisovatel Zdeněk Šotola vydal už řadu zajímavých knížek o velikánech světového rocku a v brzké době vám je na Muzika.cz nabídneme. Současně nám exklusivně poskytl výtah z knížky, která snad nikdy nevyjde, ale přečíst si pár autentických vět velikána rocku Tonyho Iommiho, to skutečně stojí za to.

Zdeněk Šotola

TONY IOMMI: IRON MAN - My Journey Through Heaven And Hell With BLACK SABBATH.

Proč mi neuděláte pouze ty prsty?

Takže, jak jsem už říkal, byla to moje poslední šichta. Paní vedle, co ohýbala plechy, které já potom svařoval dohromady, toho dne nepřišla do práce, a já musel za ní zaskakovat, protože jinak bych neměl do čeho píchnout. Nikdy jsem to nedělal, takže jsem neměl páru, jak na to. Byl to obrovský ohraňovací lis s nožním pedálem. Natáhli jste do něj plech, dupli nohou na pedál, panel lisu s rachotem spadl dolů a plech byl ohnutý.

Dopoledne šlo všechno v pohodě. Po obědě, když jsem se vrátil z obědové pauzy, jsem sešlápl pedál a lis mi dopadl přímo na pravou ruku. Když jsem reflexivně rukou ucukl, stáhl jsem si z prstů jejich konečky. Napřimte si prsty a představte si mezi vrcholky ukazováčku a malíčku přímku: co bylo nad ní, bylo pryč. Ze dvou prstů uprostřed mi koukali kosti. Nemohl jsem tomu prostě uvěřit. Krev byla všude. Byl jsem v takovém šoku, že mne to zprvu ani nebolelo.

Odvezli mne do nemocnice, a místo, aby se nějak pokusili zastavit krvácení, mi dali ruku do nějakého pytlíku. Ten se rychle naplnil a já si pomyslel, kdy mi někdo pomůže, vždyť já tady vykrvácím!

Po nějaké době někdo přivezl do nemocnice zbytky mých prstů, v krabičce od sirek. Byly celé černé, kompletně zdevastované, takže je nemohli přišít. Nakonec mi odřízli pokožku z paže a přetáhli ji přes amputované konečky prstů. Nehty byly také pryč. Dali pod ně vous, aby mohly růst, udělali z toho kožní štěp a bylo po všem.

Potom jsem jenom seděl doma jako hromádka neštěstí. Říkal jsem si, hotovo, se vším je konec! Nemohl jsem uvěřit svému osudu. Zrovna jsem nastoupil do skvělé kapely, šel na svou poslední šichtu ve fabrice a jsem mrzákem na celý život. Párkrát za mnou přišel vedoucí z fabriky, starší plešatící pán s knírkem, nějaký Brian. Viděl, že jsem v těžké depresi, tak mi jednou přinesl EP desku a povídal: „Pusť si to.“

Já mu na to: „Ne, fakt nemám zájem.“ Poslech hudby zcela určitě nebylo tím, co by mi v tom stavu mohlo zvednout náladu.
On mi na to odpověděl: „No já myslím, že bys měl, protože ti něco řeknu. Ten chlap je kytarista a hraje jenom dvěma prsty.“

Byl to slavný belgický cikánský jazzový kytarista Django Reinhardt, a bylo to sakra skvělé! Napadlo mne, když to dokázal on, proč bych to taky nezkusil. Od Briana to bylo absolutně úžasné, že byl natolik pozorný a tu desku mi koupil. Bez něj nevím, co by bylo se mnou dál. Jakmile jsem tuhle muziku uslyšel, byl jsem pevně rozhodnutý něco s tím vším dělat, namísto abych seděl a brečel s hlavou v dlaních.

Měl jsem pořád ještě prsty v obvazech a tak jsem se snažil hrát ukazováčkem a malíčkem. Bylo to frustrující, protože když už dobře hrajete, je těžké začít zase od píky. Asi nejjednodušší by bylo otočit kytaru naopak a učit se hrát jako pravák, a ne jako levák. Ve zpětném pohledu lituji, že jsem to neudělal, ale tehdy jsem si říkal, no, hraju už spoustu let a zabere mi to další řadu let, než se dostanu tam, kde jsem byl před úrazem. To mi přišlo jako strašně dlouhá doba, takže jsem byl pevně rozhodnut dál hrát jako levák. Vytrvale jsem cvičil se dvěma obvázanými prsty, i když mi doktoři říkali: „Nejlepší pro vás bude, když toho necháte, fakt. Najděte si jiné zaměstnání, dělejte něco jiného.“

Ale já si říkal, sakra, vždyť musí existovat nějaký způsob jak na to.

Po nějaké době usilovného přemýšlení mne napadlo, co tak si zkusit vyrobit nějaké čepičky, které by mi na ty prsty pasovaly. Vzal jsem plastovou lahvičku, roztavil ji, vytvaroval do kuličky a počkal, dokud nevychladla. Potom jsem v ní udělal pájkou díru, aby mi nějak držela na prstu. Ještě víc jsem ji vytvaroval nožem a potom jsem ji hodiny smirkoval, až jsem dostal jakýsi náprstek. Ten jsem si nasadil na prst a pokoušel se s ním hrát na kytaru, ale nebylo to ono. Plast pořád sklouzával ze struny a já se ji mohl sotva dotknout, jak to bolelo. Takže jsem se snažil přijít na něco, čím bych plastový povrch překryl.

Zkoušel jsem látku, ale ta se samozřejmě trhala. Zkoušel jsem různé kousky kůže, ale to také nefungovalo. Potom jsem objevil jedno moje staré kožené sako a odřízl z něj kousek kůže. Byla to stará kůže, takže byla mnohem pevnější. Vyřízl jsem ji do tvaru, který by pasoval na náprstek, přilepil ji na něj, nechal zaschnout a potom zkusil hrát, a hned mne napadlo, sakra, s tím se nyní můžu v pohodě dotýkat strun! Kůži jsem také trochu osmirkoval, ale potom jsem ji musel ještě odírat o tvrdý povrch, až chytla lesk natolik, aby se příliš nepřichytávala. Musela být prostě tak akorát, aby se člověk mohl pohybovat po struně nahoru a dolů.

I s těmi náprstky to pořád bolelo. Když se podíváte na můj prostředníček, uvidíte na jeho konečku takový malý hrbolek. Pod ním už je rovnou kost. Musím být hodně opatrný, protože občas, když náprstky sklouznou a já tvrdě přitlačím na strunu, kůže na konečcích se jednoduše roztrhne. Ty první mi padaly neustále. A to je potom problém; některý z bedňáků se plazí po jevišti a řve: „Sakra, kam se to zakutálelo?“

Takže když jdu pódium, obtočím si prsty chirurgickou lepicí páskou, nanesu na ni trochu vteřinového lepidla a potom si nasadím náprstky. Podařilo se mi je ztratit pouze párkrát. Když jsem na turné, v podstatě s těmi zatracenými věcičkami žiju. Pořád mám s sebou náhradní sadu a můj kytarový technik také.

Další story je, když s nimi procházím celní kontrolou. Náprstky mám v krabičce, oni mi prohledávají zavazadlo a najednou povídají: „Ale copak to tady máte? Drogy?“

A potom následuje šok, jsou to prsty. Vše jsem musel celníkům vysvětlovat už nespočetněkrát. A oni na to: „Ale to ne.“ A s odporem odstrčí moje falešné prsty stranou.

Dnes mi dělají náprstky v nemocnici. Ve skutečnosti vyrobí celou protetickou paži, kompletní ruku, a vše co z ní využiji, jsou dva konečky prstů, které si odříznu. Ptal jsem se: „Proč mi neuděláte pouze ty prsty?“
„No, je to pro nás jednodušší, když vám dáme celou paži.“

Takže si asi dokážete představit, co si popeláři pomyslí, když mi najdou v popelnici lidskou ruku. Náprstky, které si odříznu, vypadají jako opravdové prsty; není na nich žádná kůže a já můžu hrát přímo materiálem, ze kterých jsou vyrobeny. Někdy bývají hodně měkké, takže je nechávám nějakou dobu na vzduchu vytvrdnout, nebo na ně nanesu vteřinové lepidlo, aby dostali zase ten správný povrch. Jinak by se na struny hodně přichytávali. Je to proces, který trvá věky.

Po domácku vyrobené náprstky se rychle hodně opotřebovávaly, ale dnes ta pouzdra vydrží; jediné, co se opotřebovává, je ta kůže. Náprstky vydrží tak měsíc, asi polovinu turné, a když se začnou opotřebovávat, musím absolvovat celou tu proceduru zase znovu. Pořád využívám stejné sako, se kterým jsem začal před více než padesáti lety. Už mi z něj moc nezbývá, ale ještě pár let mi vydrží.

Je to primitivní, ale funguje to. Buď to musíš zabalit, nebo se s tím porvat a makat. Stojí to hodně dřiny. Výroba náprstků je jedna fáze, pokoušet se s nimi hrát druhá. Protože člověk v nich nemá žádný cit. Ty věci na prstech si neustále uvědomujete, takže musíte hodně cvičit, aby to o začalo fungovat ve váš prospěch.

Část mého zvuku je dána tím, že jsem se učil hrát hlavně dvěma zdravými prsty, ukazováčkem a malíčkem. Takhle přistupuju k akordům a potom na ně nasadím vibrato. Ty amputované prsty využívám hlavně v sólování. Když ohýbám struny, ohýbám je ukazováčkem, a naučil jsem se to také malíčkem. Ostatními prsty to dokážu jenom v omezené míře. Před úrazem jsem vůbec nepoužíval malíček, takže jsem se musel naučit ho používat. Jsem limitovaný, protože i s náprstky nejsem jisté akordy vůbec schopen zahrát.

Tam, kde jsem před úrazem hrával kompletní akordy, to už nyní nedokážu, takže to kompenzuju tím, že usiluji o plnější zvuk. Například, brnknu akord E a tón E a na něj položím vibrato, abych dosáhl hutnějšího zvuku, a tím tak docílil onoho plného zvuku, který bych byl schopen zahrát, kdybych mohl hrát všemi svými prsty. Tak jsem si vypěstoval styl hry, který vyhovuje mému fyzickému handicapu. Je to neortodoxní styl, ale v mém případě funguje.

Kariéra visící na extra tenké struně.

Po úrazu jsem musel všechno znovu promyslet, od náprstků až po samotnou kytarovou hru. Nemůžu vzít do ruky jakoukoliv kytaru a začít na ni okamžitě hrát; musí mít správné struny a musí mít struny o správné hmotnosti. Všemi těmito problémy se potýkám od prvního dne. A v té době to bylo ještě horší, protože tehdy neexistovaly žádné firmy vyrábějící tenké struny. Také nebyly žádné firmy, kam byste zašli, aby vám upravili kytaru, takže jsem si musel všechno udělat sám.

V té době jsem ještě hrával na Fender Stratocaster. Tu kytaru jsem nespočetněkrát rozebral, snažil se ji udělat co nejpohodlnější, piloval jsem pražce, upravoval struny do patřičné výšky. Oproti normálním lidem, kteří mají konečky prstů, já nedokážu dost dobře cítit, jak silně tlačím na strunu. Mám tendenci tlačit hodně silně, protože mi jinak struna odskočí. Potřeboval jsem velice tenké struny, protože ohýbání tlustých strun bylo pro mě velice náročné.

Nejtenčí struny, které jste tehdy sehnali, byly jedenáctky nebo dvanáctky; byly tak silné, protože to bylo ve stylu tehdy populární kytarové učebnice Berta Weedona. Na ně hrál každý. Vyráběla se jenom jedna sada strun, jedna rozměrová řada.

Byl jsem to já, kdo první přišel z ideou vyrábět tenké struny, jednoduše proto, že jsem musel najít způsob, jak si učinit hru kytaru pro mě snazší. Tlusté struny prostě strhávaly kůži z náprstků a také jsem neměl sílu v prstech, abych je ohnul, a navíc to bolelo. Lidé v prodejnách hudebních nástrojů říkali: „Nic tenčího neseženete. Jedině tohle.“
A já na to: „Fajn, máte nějaké jiné struny, které by byly tenčí?“
„Ne, jedině na banjo.“
„Tak mi je dejte.“

Použil jsem dvě nejtenčí banjové struny jako kytarové struny „h“ a vysoké „e1“, což mi umožnilo snížit tloušťku strun ostatních. Tímto způsobem jsem vyhodil původní tlustou E strunu a místo ní jsem použil tenčí A strunu. A to mi vyhovovalo. Z nutnosti jsem tak vynalezl tenčí sadu kombinací banjových a kytarových strun.

Naladit kytaru byla cesta pokusu a omylu, protože když jste podladili A strunu do E, měla tendenci rachotit na pražcích. Bylo umění ji naladit a bylo umění na ni hrát.

Později, když už jsme měli s Black Sabbath venku první album a kapele se dařilo, obešel jsem výrobce strun, abych se je pokusil přesvědčit, aby začali vyrábět tenčí struny. Jejich způsob uvažování byl neuvěřitelně konzervativní: „Ale to nepůjde. Nebudou k ničemu! Harmonicky se nikdy nesejdou.“

Já jim říkal: „Kecy! Jde to! A měl bych to vědět nejlíp, protože je používám!“
A oni mi na to: „Nikdo si je nikdy nekoupí! Proč by je někdo potřeboval?“
Všichni v tom byli tak za jedno, že jsem sám dokonce začal uvažovat: možná mají pravdu, možná je potřebuji jenom já, protože mi umožňují hrát a ohýbat struny. Nakonec mi ve velšském Picato Strings řekli: „Jo, zkusíme to.“

Byl to rok 1970, možná 1971. Vyrobili mi první sadu tenkých strun. Fungovaly, byly skvělé a já je používal řadu let. Samozřejmě, potom se toho chytli i ostatní výrobci, kytaristi po celém světě je začali používat a tenké struny se staly velice populárními. Ale ještě dnes mi někteří lidé říkají: „Plný zvuk z nich nedostaneš.“

Dokonce jsem spolupracoval s producenty, kteří mi říkali, že budu muset použít tlusté struny, abych docílil mohutného zvuku.
Moje odpověď na to je prostá: „Nikdy jsem tlusté struny nepoužíval a můj zvuk je přesto mohutný.“

Zdeněk Šotola

Vydané publikace Zdeňka Šotoly si můžete objednat v e-shopu na adrese: hudebni-knihkupectvi.cz

Upozornění na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments