Skupina Šajtar

Cokoliv se dělá, musí být od srdce, říká manager a nehrající člen kapely Šajtar Vladimír Herberk.
Stalo se roku 1997, když se zrodila dnešní stálice na hudebním poli pod názvem Šajtar, kterou založil Vladimír Herberk se současným frontonem Gustou Žídkem. Tehdy to bylo ale spíše folklorním směrem, což je v dnešní době spíše minulostí , protože v historii skupiny se od té doby udála řada podstatných událostí.

Šajtar

Vladimíre – jak bys nejlépe začal rozhovor o Šajtaru?

Podstatné je všechno, každá maličkost, všechno tvoří osud. Nedá se něco upřednostnit. Musíte mít hlavně štěstí. Já ho měl, když jsem v roce 1997 přemýšlel, jak dál. Do té doby jsem celkem úspěšně vedl lidový soubor Ladislava Ševčíka, třikrát týdně zkoušel, projel celou Evropu, dostal se od Ruska přes Japonsko do Kanady a tak dále. Vše ale bylo neosobní. Hodně lidí, hodně osudů, hodně starostí. Po dvaceti letech organizování, vedení souboru, zkoušek jsem se začal cítit vyhořele a s touto aktivitou, která zabírala hodně času, skončil. Vyhrála menší variantu organizace – kapela. Koníček se mi stal prací.

Takže..?

Má životní zkušenost se neustále pohybuje ve stejné rovině, to znamená, že jaké si to člověk udělá, takové to má, a musí mít hlavně štěstí. Cokoliv se dělá, musí být od srdce, pak odpadá dřina, frustrace z nenaplnění a podobně. Já měl štěstí na výběr kvalitních, šikovných lidí, muzikantů. Skutečnost je taková, jaké je. Přijímám ji beze zbytku. Je to řeka, někdy klidná, někdy rozbouřená, někdy je veselá, někdy ne.

No jo – ale ty změny stylu? Od folklorních začátků s cimbálem přes world music jste se vyprofilovali téměř do rockové kapely. Za jakých okolností k těmto změnám docházelo? Podle jakých pravidel jste žánry měnili?

Vše souviselo s osobnostmi, které v Šajtaru hrály. Samozřejmě fungovala touha zkusit něco jiného. Začínali jsme s interpretací lidové písničky, folklórním hraním. Mate k dispozici vynikající instrumentalisty, pro které není problém cokoliv zahrát. Berete podle folklorních oblastí do ruky jednu sbírku za druhou. Setkáváte se sběry pánů Sušila, Poláška, Weterla a dalšími. Ale pořád to jsou jenom zapsané písně, které vy na základě vaší muzikantské invence z notového zápisu zhmotníte do zvukové podoby. Vlastně dost svazující a zároveň (pokud jste dobrý instrumentalista) jednoduchý proces. Všechny folklorní muziky jsou vlastně „coverové“, stačí umět hrát, číst noty, text. Pokud se přidá dobrá harmonizace a kvalitní zpěvák, není co řešit. Když se vše podpoří regionální příslušností, nářečím, krojem – a je dobře udělané řemeslo, dobře udělaná písnička, úspěch je zaručen. Proto přišla touha vytvořit něco vlastního, něco jiného. Bylo jedno v jaké podobě. Proto ty takzvané veletoče!

Koncertovali jste totiž rovněž v destinacích, kam zrovna české kapely příliš nejezdí (mimo jiné Kazachstán, Čína, Maďarsko, Lucembursko). Vybavili byste si z těchto koncertů i nějakou událost na kterou rádi i neradi vzpomínáte?

Třeba to, že jsme přežili v Rakousku autonehodu, když jsme jeli hrát primátorovi Vídně. Nebo že jsme se neztratili v Tokiu. Ale uvedu jednu z toho Japonska. Hned po akci jsme se šli večer projít v Tokiu. Bylo to kolem 22 hodin. Nad ránem kolem třetí hodiny zjistil houslista u hotelu, kde jsme byli ubytováni, že někde zapomněl housle. Nebyly levné. Prošel nazpět všechny štace, kde jsme byli. Když došel kolem pěti hodin ráno do prvního lokálu, kde jsme „prohlídku“ začínali, tak na něho čekali majitelé s úsměvem a s poklonami mu je vrátili.

Vy ale spíše koncertujete, přebírate repertoár, ale co krapet vlastní tvorby, vlastní CD atd.

Jak jsem už říkal, chystáme se vydat CD. Samozřejmě že bude vše v duchu dnešní doby, nejprve singl, pak album. Vše chce svůj čas.

Co vás ještě po tolika letech hraní drží při hraní a při tom táhnout bárku Šajtar dále?

Životní styl a lidi, kteří v kapele hrají.

Upozornění na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments