Nažhavené Turbo jede dál! Nevážně vážně s Mírou Chrástkou

Rocková legenda, která bude slavit a na kterou „paří“ více generací najednou, jede na plný plyn. V devadesátých letech to vypadalo s kapelou všelijak jen ne dobře a po smrti legendárního Richarda Kybice v roce 2003 obzváště. Ale.. to už byl v hledáčku skvělý zpěvák a kytarista Míra Chrástka a Turbo vstalo jako bájný pták Fénix z popela. A to vše jsou důvody dát řeč s leaderem kapely a probrat se historií i budoucností.

Turbo

Příští rok oslaví skupina turbo 40 let na scéně, jak vidíš budoucnost Turba? Kapelu tehdy zakládal Jirka Vondráček s Ríšou Kybicem a Jirkou Langem, který je mimochodem jediným původním členem v kapele.

Tak samozřejmě u úplného zrodu Turba jsem nebyl, to znamená, že cokoliv teď řeknu, je opět zprostředkované a co jsem vlastně slyšel z vyprávění ať už Jirky Langa, nebo samotného Láďi Vostárka. Ale pravda je asi taková, že po rozpadu skupiny Bumerang, kde byli hlavní protagonisté Petra Janů, Ríša Kybic a Jirka Lang, se pánové najednou ocitli bez Petry Janů! Ta začala svoji sólovou dráhu.. a Ríša s Jirkou jako dva nerozluční kamarádi si položili otázku co dál? Tak oslovili Láďu Vostárka, který po ukončení spolupráce s Katapultem byl volný. Slovo dalo slovo a Láďa Vostárek se stal manažerem a dvorním textařem. Láďa už byl docela ostřílený kozák z úspěšného nastartování Katapultu a získáním Zlatého slavíka a to z něj dělalo atraktivní artikl. A tak se dali dohromady. Láďa chtěl naprostou změnu, jak v názvu, tak ve stylu hudby a žádal odpoutání od Bumerangu. Dali hlavy dohromady, vymysleli nový název pro nový projekt. No a Turbo bylo na světě! Jirku Vondráčka vlastně do nově vzniklého Turba chtěl Láďa Vostárek, a tak kluci souhlasili. To je vcelku všechno, co bych mohl říct. Kdyby ses na stejnou věc zeptal Jirky Langa, který stál u zrodu, třeba by pověděl i něco víc a řádně to opepřil o nějaký srandovní zážitek. Myslím si ale, že na toto téma už vyšlo tolik článků a rozhovorů, že všichni Ti, co kapelu dlouhodobě sledují, všechno dávno ví (smích). Každopádně, Turbo bude opravdu už na scéně 40 let a to je důkaz, že má kapela stále co říct a že odkaz, tedy muzika Ríši a texty Ládi jsou prostě nadčasové.

S tím musíme všichni souhlasit! Nabízí se ale asi už stupidní otázka jak jsi strávil neustálé otázky náhrady za Richarda Kybice? Málokdo ví, že jsi byl už dříve ve spojení, snad ještě v dobách tuším Satelitu anebo rovnou Mac Bethu?

Nebyl to Satelit, ale Skelet. Neva.. (smích). Už před skupinou Skelet jsem hrál v různých formacích, zejména při studiích v Plzni, kde jsem dělal elektro, byla formace Kontrast a ještě jedna, Exitus. Po skončení školy, jsem založil Skelet. Ten se docela výrazně prosadil zejména songem Hirošima. Vyhráli jsme nečekaně několik festivalů. A v tu dobu už si mne všiml Láďa Vostárek a nabídl mi jako 21 letému klukovi angažmá ve slavném Turbu. Já angažmá přijal a objel s Turbem celou Československou socialistickou republiku od Karlových Varů až po Košice. Všechny sportovní haly a stadiony na společném turné Turbo – Elán, byly naše. To bylo v roce 1986. Pro mne neskutečný, strmý vzlet mlaďocha a já pochopitelně na takový raketový start nebyl připraven. Po skončení společného turné jsem ale z Turba odešel. Cítil jsem to tenkrát jinak, těch důvodů bylo víc, proč jsem odešel. Za zmínku snad stojí to, že se mi už jako mladičkému rozpadala čerstvě založená rodina. Druhý důvod byl, že jsem cítil v Richardovi skvělého frontmana a soutěžit o tento post jsem prostě nechtěl. Třetí důvod, k tomu se asi ještě dostaneme. Noooo a pravda, po mém nástupu v roce 2002, to neustálé srovnávání s Richardem bylo.. a bylo mnohdy tvrdé a nepříjemné. Věděl jsem, že laťka byla vysoko nasazená a že ji nepodlezu. Musel jsem začít tvrdě dřít, ať to dopadne, jak to dopadne. Tenkrát jsem to vnímal negativně. Ale s odstupem času jsem pochopil, že fanoušci mi jen nastavují zrcadlo. A to je paradoxně to, co mi pomohlo nejvíc.

Když jsme u kapely Mac Beth - jak se ti na ni vzpomíná?

No a je to! Krásně jsi navázal, aniž bys tušil, na ten třetí důvod odchodu mladičkého Míry Chrástky z Turba.(smích). Třetí důvod byla touha založit si svou vlastní další kapelu. A tak se stalo, že jsem v roce 1987 odešel z Turba i proti vůli Láďi Vostárka, který mne asi už viděl jako hlavního zpěváka místo Jirky Vondráčka a Ríšu chtěl hlavně jako skladatele. Já i přesto odešel. Odešel jsem a založil už tebou zmíněný Mac Beth. První dva roky jsme jen a jen zkoušeli a hráli a skládali a hráli mezi čtyřmi stěnami. Výsledek se pak dostavil. Mac Bethu se dařilo, začali jsme kariéru v Propasti u Petra Jandy a natočili u něj výrazně úspěšné album Mac Beth I a Mac Beth III. Odehráli s Olympicem celé turné, měli několik společných projektů s Karlem Gottem a poměrně další dílčí úspěchy jako předkapela Scorpions. Psaly o nás časopisy v Japonsku, v Německu a hrálo nás několik zahraničních rádií, třeba rádio Luxembourg /v angličtině nazpívané/. Do Propasti speciálně za námi přijela tenkrát i Lucka Bílá. Ale byli jsme mladí a jak už to u těch mladých je, byli jsme nerozvážní, příliš hrrr, půlka kapely začala ujíždět na již dostupné trávě po revoluci.. a asi i nejen trávě. /já patřil k té hodnější půlce (smích). To způsobilo názorové rozepře a následovaly silné otřesy v základech Mac Beth a došlo k velkým personálním změnám. Později se Mac Beth po dalších osobních roztržkách rozpadl. Než se rozpadl, tak jsme stačili natočit ještě 2 CD už v jiné sestavě a šli si každý vlastní cestou, v té době každý většinou za podnikáním. Škoda, kapela byla hodně nadějná a měla dobře našlápnuto. Rád na to vzpomínám, byla to pro mne taková ta muzikantská erupce. Spousta hezkých a emotivních chvil a taky spousta průserů a kamarádských zklamání. Bohužel, je to život a musel jsem se poučit a jet dál..

Pojďme k Turbu - hity za hitem, ale cítíš se jako zachránce kapely, když jsi do kapely nastoupil tuším kolem roku 2002. Do té doby po smrti Richarda to byly jen vzpomínkové projekty

Samozřejmě, že těch prvních 5 let v Turbu jsem cítil obrovskou zodpovědnost a podvědomě cítil, že je to dost na mně, jak to celé dopadne. Ovšem zásluhu mají i kluci, protože i oni byli ve stejným bahně až po krk. Drželi jsme pohromadě a prostě fungovali, jak se dalo. A dobře si vzpomínám, na ta nejistá období, kdy nebylo vůbec jasné, jestli to kapela přežije. Odchod Richarda byl pro Turbo téměř likvidační. Nikdy nezapomenu na jeden z prvních koncertů, kdy mi uprostřed koncertu přistál u nohou papírek s nápisem „Jdi do prdele“. Byl jsem jako opařený a uvažoval, že je to můj poslední koncert.. Kdyby to dotyčný náhodou četl, tak ať se mi ozve, vše je odpuštěno a rád bych si s ním dal panáka, upřímně a vážně (smích). Bylo to hodně drsný období, ale o to víc si toho teď vážíme a to myslím platí napříč celým Turbem. Je to život. A se životem se musí prát, i když se zdá být na první pohled všechno prohrané a marné. To platí obecně pro všechno, ne jen pro muziku. Bojovat do posledních sil. Když jsem nastoupil v roce 2002, byl Ríša ještě živ, ale ležel na smrtelné posteli. Čekání na ten nejhorší okamžik bylo hrozné. A pak přišla ta strašná zpráva. Richard zákeřné nemoci podlehl. Myslím 12. května 2003. V kapele pochmurno, tekly tam i slzy, když jsme si dali pár panáků. Jelo se na koncert a po cestě se vždycky stavěli v Čechticích a položili kytku k hrobu. Asi si dovede každý představit, jaký tlak na psychiku to musel být, když ze hřbitova se jelo rovnou na koncert, kde se Turbo snažilo dál rozdávat radost. Kolikrát to nešlo a já jel domů na úplném psychickém dnu. Kdyby se mi tenkrát někdo zeptal, jak to vidím s budoucností Turba, odpověděl bych, že odehrajeme turné na uctění památky Ríši a Turbo zhasne. Myslím, že první rok jsem se i sám představoval na koncertech, že jsem jen hostem kapely a chceme uctít památku. No a pak se začal plnit kalendář, koncerty přibývaly a i když tvrdá léta pokračovala a nejistota neutichala a nebo fakt jen pomaličku couvala, koncerty byly a nešlo z toho vycouvat. Dneska jsem tady 18tým rokem.

Vím, že do podoby hlasu, kterým teď zpíváš, ses dlouho propracovával učením, ale netoužíš po nějakém levobočku, po nějakém sólo projektu alespoň na skok?

Jsem dost spontánně založený člověk. A taky se držím hesla, NIKDY NEŘÍKEJ, NIKDY! Tedy, v plánu to nemám, ale může se stát, že se někdy konstelace hvězd sejde tak, že mne to osloví, tak kdyby byl náhodou čas, proč ne? Ovšem upřímně - s Turbem toho času na „bejkárny“ moc není. Jsme rádi, že si odfrkneme leden únor a někdy listopad. Jinak to jede pořád jako mašina. No, s tou hlasovou podobností je to tak jak říkáš. Byla to víceméně náhoda, že se to tak sešlo. Ale pravdou je, že v předešlých projektech jsem zpíval úplně jinak a pro některé diametrálně odlišně. Asi to všechno mělo tak být!

Je doba různých coverů. Jsi zastáncem nebo spíše vlastní tvorba?

Ale joo, proč ne? Covery vůbec nejsou špatně. Ale zase platí pravidlo, musí se to líbit, musí být poptávka, a když to udělá tu husí kůži, je všechno v pořádku. S Mac Beth jsem tenkrát natočil Cover na poptávku Karla Gotta, kterému se Mac Beth moc líbil, neuvěřitelné že? Karel Gott a hardrock nebo heavy (smích)!!! Měli jsme totiž u vydavatele Supraphon stejné kamarády a tak jsme se potkávali. Tehdy jsme u Petra Jandy v Propasti natočili Včelku Máju. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Bylo to limitované datem odevzdání a já měl v té době těžkou angínu, horečky a nemohl říct ani hoří, natož pak zpívat. Nakonec jsem to s velkým sebezapřením nazpíval Ale na nahrávce je to slyšet. Což už je vlastně dneska autentické a patří to tam, ten chraplák s ucpaným nosem (smích). S Petrem Jandou jsme pak upekli další natáčení a prožili v Propasti nezapomenutelné chvilky. Petr Janda je skvělý nejen muzikant, ale i kamarád, parťák a bavič. Chodil za námi do studia a párkrát jsme se i lehce picli u láhve a pivku. Ty jeho historky nás dostávaly do křečí (smích).

Dnes bezesporu patříš mezi rockové matadory - jak vidíš dnešní scénu? Gene Simmons kdysi řekl, že rock je mrtev..

Mrtev? Tak proč ho hrají dodnes a vyprodávají stále a pořád sportovní haly? Škatulkování rock’n’roll, rock, hardrock, heavy, trash, speed atd.. jsem nikdy neholdoval. Muziku když poslouchám, tak mi buď brnkne o emoce a nastartuje onu pověstnou husí kůži, popřípadě nahrne slzy do očí. A nebo mne nechá úplně chladným. A to je pro mne jasným muzikantským barometrem. V tu chvíli je mi úplně jedno, jestli poslouchám Michaela Jacksona, AC/DC, Philla Collinse a nebo Metallicu či dokonce Bedřicha Smetanu. Vznikání nových stylů je přirozené, protože každý nový, kdo chce prorazit, chce logicky přijít s něčím, co tu ještě nebylo. No a to s čím přijde, bývá většinou koktejlem toho, co už tady bylo, jen k tomu ještě přimíchá něco svého, kus sebe. Koktejl ortodoxní konzervativci zavrhnou, ale jiní jásají! Najednou jim něco chutná jinak, je to pro ně nové a svěží. Ale když to rozebereme do detailu, což hudební kritici dělají, slyšíme tam, kdo všechno ovlivnil tvůrce a skladatele onoho songu.

Co Turbo čeká v roce 2020 a v dalších letech? Poslední nahrávací počin je už skoro dospělý (smích).

Co nás čeká v dalších letech asi nikdo neví. Ale chceme hrát. No a točit další pecky. Právě vrcholí tvůrčí spolupráce na natáčení nového CD ke 40 letům Turba. Máme také nového klávesistu Karlose Mecnera, moc šikovný aranžér. A takový ten týpek, který v životě měl vždycky skoro všechno zpackané, štěstí se k němu hodně točilo zády. Ale muzika, natáčení, ať už hudby nebo klipů, to mu šlo, jde a půjde! Tak jsme si s Jírou řekli, že by mohl dostat šanci. A tak ji dostal. Karlos je dobrou posilou týmu, zapadl do kolektivu a je to parťák do nepohody. Znám už ho asi 30 let, takže pro mne žádný nováček. Výtečnou zprávou je, že jsme podepsali smlouvu s Warner music. A také návrat Láďi Vostárka. Za tuhle sestavu jsem osobně nesmírně vděčný a pro mne,.. Láďa je nesmrtelný. Uvidíme, co ta kombinace přinese. Ale sranda bude! (smích). A to ne, že ne!

Díky za skvělý pokec a těšíme se na další dny, měsíce a roky s Turbem!!!

Upozornění na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments